Joan Miró i Ferrà
(20. dubna 1893 Barcelona - 25. prosince 1983 Palma de Mallorca)
byl katalánský malíř, sochař a keramik. Narodil se ve starobylé katalánské rodině zručných řemeslníků. Jeho otec byl majetným zlatníkem v srdci staré Barcelony, jeho matka pocházela z Mallorky. Již v mládí Joan oznámil rodině, že se chce stát malířem. Jeho otec všemu naléhání odolával, a tak musel mladý Miró v sedmnácti letech nastoupit jako úředník v kanceláři. Navštěvoval také školu Escuelu de Bellas Artes, kde dvanáct let před ním studoval Picasso. Jeho učitelé byli v úžasu nad jeho talentem. Miró se ale nemohl věnovat umění s takovou intenzitou, s jakou by chtěl. Byl tak nešťastný, že v následujícím roce vážně nervově onemocněl. Jeho otec ho poslal na zotavenou na jejich venkovský statek na jih od Tarragony, odkud pocházeli jeho předkové. Jeho pobyt na statku byl inspirací pro mnoho Miróových raných maleb katalánské krajiny.
Když se Miró vrátil z venkova, začal studovat na Škole umění v Barceloně, kde byl jeho učitelem Francis Gali. Gali měl na Miróa velký vliv, naučil ho opravdově milovat a rozumět umění, pozorovat a tvořit s citem a láskou. Miró byl inspirován pojetím francouzského umění, básnictví a malířství se pro něj stávají jednou neoddělitelnou veličinou. Je silně přitahován Francií, je však válka a tak musí Miró zůstat ve Španělsku. Neklid a frustrace ho nutí malovat v malé podkrovní komůrce v Pasaje del Credito.
V roce 1918 Miró pořádá první samostatnou výstavu v Galerias Dalmau. Vzbuzuje úžas u všech návštěvníků nevšedním užitím barev a originalitou svého stylu. V té době je ještě silně ovlivněn fauvismem a kubismem. I když nesdílí přesně stejnou techniku analýzy jako Picasso a Braque, používá geometrické tvary k podpoření dojmu pohybu vedoucího oko diváka hluboko do barev obrazu. Ve svých zátiších a krajinách otevírá nové a překvapující možnosti zobrazení krajiny a venkova, využívá nevšedních prvků k zvýraznění emocionálního efektu typického pro katalánské umění. Nejvýraznějším přínosem na výstavě jsou však jeho nevšední akty a zobrazení žen. Miró opěvuje novou osobní mystickou analýzu ženské formy, která se později stala reprezentací a symbolem ženské přítomnosti a kouzla v jeho obrazech. Výstava však není úspěšná, jeho obrazy dělají dojem jen na malou skupinku lidí, většina návštěvníků nebyla schopna pochopit a rozeznat jeho nevšední talent. Apatie a nevšímavost lidí v Barceloně ho plně přesvědčila opustit domov a odjet do Paříže v roce 1919.
V Paříži
První návštěva Paříže nebyla pro Miróa úspěchem, neboť prodej jeho maleb byl v Paříži ještě riskantnější než doma. Miró dokonce ani neměl peníze na jídlo a žil ve veliké chudobě. Setkal se však s Picassem, jemuž prodal svůj autoportrét, kterého si Picasso ve své sbírce velmi cenil až do konce života.
Léto 1919 tráví Miró v Montroig. Zdokonaluje se ve svém stylu s detailním precizním rytmem tradičního harmonického katalánského umění venkova. Své obrazy maluje v jasně definované geometrické struktuře dvou rozměrů. Začíná rozvíjet nový styl svobody, fantazie a harmonie kompozice.
V roce 1921 se vrací do Paříže, aby tam vystavoval svoje obrazy z neslavné výstavy v roce 1918. Paříž vsak jeho díla nepřijímá o nic lépe a tak výstava končí fiaskem. Miró se osudově setkává s Andre Bretonem, Paulem Eluardem a louisem Aragonem, kteří právě v té době přinášejí vznik surrealismu. Přesvědčují Miróa, že po všem utrpení a krutostech první světové války je třeba objevit nové metody umění a způsobu života. Přejí si proniknout hlouběji do základní povahy a inspirace v umění. Jelikož všechny pokusy o logickou analýzu reality selhaly, přístup k hlubšímu porozumění vědomí by měl být, jak podotkl Freud, skrze podvědomí v jakémkoliv možném úhlu. Manifest surrealismu je sepsán André Bretonem roku 1924.
Miró se myšlenky surrealismu ve svém umění chopí s nadšením. Kde však ostatní surrealisté využívají vidin snů, halucinací, hysterie a šílenství k proniknutí do hloubky podvědomí, Miró se nechává vést svou představivostí. V Paříži nemá peníze ani na jídlo, za den se živí jen několika suchými fíky. Je příliš pyšný, aby žádal své přátele o pomoc, tak jen sedí hodiny ve svém studiu, zírá do zdi a pak jen maluje na kus papíru nebo plátna veden představivostí vyvolanou hladem.
Miróova představivost byla nevyčerpatelným zdrojem novotvarů a detailů na plátně, které se pro Miróa stalo dětským hřištěm i tanečním parketem precizního pohybu, detailu a charakteristického výrazu. Přísný rytmus sjednotil barvy a formy svou poetickou silou. Miró objevuje symboly surrealismu, některé viditelné, některé skryté a nevysvětlitelné.
V roce 1923 se Miró seznamuje s Ernestem Hemingwayem, Jacquem Prévertem a Henry Millerem. Dochází ke zlomu v jeho chudobě – jeho díla se stávají slavnější a tak pomalu začíná prodávat svoje malby. V březnu 1926 je dokonce na seznamu nové Galerie Surrealisté společně s umělci jako Yves Tanguy, Giorgio de Chirico, Man Ray, rose Selavy (Marcel Duchamp), Francis Picabia, Pablo Piccasso a Max Ernst. Miró zjednodušuje své malby, nachází lyrickou svobodu výrazu a ducha v hlubinách svého povědomí. Andre Breton o jeho stylu dokonce prohlašuje, že je nejsurrealističtější ze všech surrealistů.
Snová malba
Zjednodušením struktur obrazu se Miró dostává do období tzv. snových maleb. Potlačuje dokonce symboly, vytváří nový styl abstrakce, popisuje své sny z pamětí. Jeho malby jsou plné napětí mysteriozní kosmické události, neodvolatelného setkání forem, které přibližují katastrofu nebo zjevení, vše se stává bez předstírání. Jeho malby jsou často zjednodušeny až do užití pouhé černé a bílé, pozadí dělá dojem atmosférické vzdálenosti, snových setkání, tance v nekontrolovatelných sílách přírody. Miró také ve svých 'snových malbách' používá pod vlivem Apollinaira a kaligramu.
V roce 1927 se Miró stěhuje do nového ateliéru na Rue Blomet. Na dveře si přibíjí desku s nápisem 'train passant sans arret' - 'vlak projíždějící non-stop'. Přátelí se s Arpem, Eluardem i Ernstem. Z této doby pochází historka, která mohla skončit neštěstím. Ernst ukazoval Miróovi svoje nejnovější obrazy, s do té doby nevídanou koláží. Na oplátku pak po Miróovi chtěl, aby mu ukázal jeho obrazy. Miró mu však řekl, že mu je jeho dealer zakázal komukoliv ukazovat. Ernstovi to vadilo, a tak pozval k sobě do ateliéru ostatní surrealisty a opili se vínem. V náladě se rozhodli navštívit Miróa a vymámit z něj, aby jim ukázal svá díla. Miró si však jen maloval na zemi a nevšímal si jich. Ale Ernst a jeho přátelé svou opilostí agresivní - odtáhli Miróa na schodiště, kde Ernst našel Miróuv horolezecký provaz, a chtěli Miróa oběsit. Miró se zachránil tím, že mezi smyčku a svůj krk dal ruce, vysmekl se jim a utekl. Nikdo ho neviděl po celé tři dny. Miró a Ernst zůstali i po této poněkud drastické události dobrými přáteli.
30. léta a válka
Léto 1929 tráví Miró v Katalánsku, 12. října si bere za ženu Pillar Juncosu ze starobylé majorské rodiny. Dva roky po svatbě se jim narodila jediná dcera Dolores. V tomto období štěstí byl Miró nesmírně produktivní a vytvořil velké množství obrazů.
Jeho technika snové malby se pro něj však stává nedostačující, a tak Miró absolutně odmítá olej a temperu. Jeho malby jsou absolutně abstraktní, užívá koláže a jednoduché konstrukce v přesně vypočítaném vztahu formy a barvy. Politická situace ve Španělsku se začíná měnit, a tak Miró svou technikou reaguje na politické události. Jeho plátna jsou plná monster vyvedených v drásavých barvách na černé nebo červené obloze konfliktů absurdit války. Násilí Miró vyjadřuje maximální abstrakcí, v malbách využívá abstraktní prvky jako ustříhané nehty, staré zubní kartáčky, rezavé řetězy, pružiny a smotané provazy.
Se začátkem druhé světové války se Miró ze Španělska stěhuje do Normandie, do vesničky Le Clos des Sansonnets. Musí však odtamtud odejít, neboť Němci na Normandii útočí bombardováním. Ze svého umění zachraňuje na útěku pouze 'Konstelace'. Konstelace vznikly v hluboké depresi, Miró nevěřil, že by Němci mohli nevyhrát válku, vytratily se pro něj všechny důvody žít. Miró se v Konstelacích snaží hledat nacisty ztracenou jistotu v harmonii symbolů svých obrazů. Symboly na plátnech obsahují hledání jednotnosti, ornamenty a plnost kosmického pořádku, působí klidem a vyrovnaností.
Poválečné období
Po válce v roce 1947 Miró odjíždí na osm měsíců do New Yorku, kde je na jeho počest uspořádána výstava v Muzeu Moderního Umění. Jeho práce vzbudí takový ohlas, že je Miró požádán, aby dělal rozsáhlé nástěnné malby. Nachází úspěch i v sochařství a tak se jeho návštěva USA stává rozšířením jeho uměleckých obzorů.
Miró byl jedním z největších surrealistů, našel cestu z neznámých uliček podvědomí, našel nesmírnou sílu symbolů a kombinací barev svou tvořivostí. Zemřel 25. prosince 1983 v Palmě de Mallorca.
